Napsala Monika Tomíčková

Husky je pes svojí povahou nejblíže divokému vlku. Je svéhlavý, málokoho poslechne a ty jeho neuvěřitelně modré a šelmí oči…a takový pes mě v létě učil.

…Přijíždím autem na samotu, vidím les, pole, velikánský rybník, domy a… spoustu aut. Takhle jsem si samotu nepředstavovala. Nevadí, brzy vezme i zbytek mých představ za své.

Markéta, bylinkářka, ke které jedu do učení, není kyprá a srdečná venkovanka s mužem zoceleným fyzickou prací po svém boku. Ani není obklopena houfem blonďatých dětí v bílých režných košilkách. Je to štíhlá opálená žena v outdoor mikině a šortkách, která se nedávno se rozešla se svým přítelem a její dcera je již dospělá. Vlasy zběžně svázané do drdůlku, modré lehce skeptické oči pozorují, jak se snažím zaparkovat do jediného a zároveň nejužšího místa v řadě.

„Ale tady není možné někoho nabourat. … Ukažte, zaparkuji vám to.“ Zdráhám se, ale po dalším neúspěšném pokusu jí schlíple předávám klíčky, a mám pocit jako bych někomu cizímu právě dala klíče od svého bytu.

Vede mě do kuchyně v domě, kde stolují čtyři generace. Babička, dědeček, Markéta, její dcera Andrea a její vnučka. K snídani je teplá polévka a čaj. Když pojíme, dostanu košík a pošle mě sbírat květy divizny. Nádherné dvoumetrové divizny obsypané květy s medovou vůní jsou po celé zahradě. „Nemůžeš květy jen tak trhat, uč se od divizny, požádej ji o léčení. Pochval ji, řekni jí, jak je krásná. Ona ti potom pomůže a předá ti vzkaz“, je odpověď na moji otázku, k čemu používá diviznu. Ať se snažím sebevíc, vzkaz nepřichází. Nevadí, nevěším hlavu. Vím, že to chce čas, a hlavně se zklidnit.

„Jsi rozvibrovaná. To je to vaše velkoměsto. Zvířata neví, jak na tebe mají reagovat. Bellu radši nehlaď, mohla by tě kousnout. Každé ráno s ní půjdeš na procházku. Bude tě učit. Všechno tady tě bude učit, tak buď pozorná. Je to jen tvoje zrcadlo.“ „Byly tady ženy, se kterými Bella vůbec ven nešla, některým se podařilo dostat jí alespoň k našemu plotu.“

Bezva, tak to bude výzva, pomyslím si a dívám se do lhostejných očí ležící husky slečny.

Odpoledne spláchnu velkoměsto v rybníce, nasadím holínky a jdu sbírat tužebník. Roste ve vlhkém a bažinatém prostředí. „Uvidíme, kolik si přineseš klíšťat. Podle toho se pozná, jak jsi na tom se vztahem s Matkou Zemí.“ Košík plný, klíště žádné …uff.. oddechnu si úlevou. Jeden testík je za mnou. Večer myju nádobí, hlídám dítě a jdu spát spokojená a unavená.

Ráno mě čeká vycházka s Bellou. Naštěstí mi ji dají na vodítko a společně vyrazíme. Za kukuřičným polem mám zabočit přes můstek a pustit ji z vodítka. Frrrnk a v tu ránu je Bella pryč. Místo po cestičce vyrazí přímo do kukuřičných lánů. Bello, Bello, Bello k noze. Opakovaně volám asi pět minut. Pak se na vteřinu vynoří psí uši a čumák a zase zaplují do lánu. Volám, snažím se dál, ale pořád to samé, uši na vteřinu jen když se zrovna nad její hlavou mihne motýl.

Po 15 minutách začínám být zoufalá. Prosím Božskou Matku o pomoc a další svaté k tomu. Pomalu se smiřuji s tím, že se vrátím zpět bez psa a že ho možná nikdo už nikdy neuvidí. Moje prosby jsou naštěstí vyslyšeny a Bella proběhne kolem mě. Výborně, neztratila se. Ale zase je hned zpátky v kukuřici. Vzdávám to, po půlhodině se obrátím a vracím domů a v tu chvíli se vynoří z kukuřice mokrý pes, předběhne mě a dělá jako kdyby se vůbec nic nestalo.

„Jak vám šla procházka? To máš štěstí, že ti Bella neutekla. Ona pořád zdrhá, dokonce i mamce“, říká Andrea a sundává Belle obojek. Nemám slov, jen se zadívám na Bellu a v duchu se ptám, kolik takových zážitku mě ještě čeká…

Druhý den ráno mě čeká vycházka bez vodítka. Prostě musím dostat to zvíře na nohy a namotivovat ho, aby se mnou dobrovolně šlo. Bello, procházka, Bello, jdeme, …tak pojď Bello, nenech se přemlouvat. Bellinko, krasavice, mám dobrůtku. Ty potvoro, ty na to kašleš. No tak Bello, jdem… a tak pořád dokola.

Po deseti minutách přemlouvání to vzdávám. Dřepnu si vedle psa, který dělá jako by se nechumelilo, na bobek, a je mi jasné, že ho určitě neukecám. Místo toho jí začnu vyprávět pohádku. Pohádku o Bílém tesáku, kterou jsem nedávno viděla animovanou. Krásný příběh se pomalu rozvíjí a vrcholí osvobozením statečného a silného Bílého tesáka a jeho návratem ke svému kmeni. Bella se pomalu protáhne, postaví se na nohy, bez odmlouvání si nechá nasadit vodítko a vyrážíme na procházku. Zázrak! V duchu jásám a celá naše procházka probíhá naprosto idylicky, žádný útěk, Bella se mi drží po boku, jako kdybychom byly deset let sehraný pár. Trhám jí ostružiny a užíváme si poklidnou procházku.

Návrat je téměř vítězoslavný… „Co se stalo, že s tebou Bella nakonec šla? Pozorovaly jsme tě z okna. Takhle rychle se ještě nikomu nepovedlo, aby s ním Bella šla na procházku.“

Tajemně se usmívám a uvnitř vím, že úspěšné snažení vlastně znamenalo přestat se snažit. A jen chvíli být. Úplně v klidu, sama sebou, v přítomnosti. Získat si tak pro tu chvíli důvěru a respekt instinktivního zvířete.

Výborně, ne že bychom odteď byly s Bellou kamarádky, ale moje obavy, že nemám šanci Bellu zvládnout, se pomalu rozplývají.

Místo toho mě čeká nový oříšek. V kuchyni opět sedí všechny generace a mluví jedna přes druhou. Často se spolu domlouvají přes dítě. „Ale Anička tohle nechce. Nechte ji být. Ale ona potřebuje to a to.“ Dohadují si a já si připadám jak na konstelacích. Nakonec se obrátí na mě s tím, abych si byla vědoma toho, že samozřejmě všechno a všichni jsou mi zrcadlem. V duchu se usmívám. Moje představa samoty, ticha a poklidných rozprav o bylinkách se zcela rozplývá.

Jdu na diviznu. Ta se poklidně pohupuje ve větru a já jí zpívám svůj vlastní remake od Karla Gotta „Nádherná, nádherná, nádherná je diviznaaa…“

p.s. Mnohokrát jsem si během tohoto času říkala, zda to mám zapotřebí – nechat se testovat, zda dokážu vyvenčit a přivést zpět Bellu, nebo zda chci každý den zpívat kytkám, mýt nádobí, hlídat dítě a poslouchat rodinné konstelace. Došla jsem vždy k tomu, že ano. Že jsem si tenhle čas, tohle místo, tyhle lidi vybrala, abychom se něčemu společně naučili a že budu respektovat a přijmu vše tak, jak je. Nebylo to jednoduché, ale okamžikem přijetí a smíření se vždy vše až „zázračně“ proměnilo. Děkuji celé bylinkářské rodině za inspirativní prostředí, pohostinnost, skvělé jídlo a za náš společný čas.