Duchovní učitelka a spisovatelka Inelia Benz často hovoří o nepotřebnosti bolesti a utrpení při učení se v našem životě. Jako duše poprvé inkarnovaná na této planetě má možnost vidět staré hry z odstupu a říká: Láska je přirozená a nejrychlejší cesta učení.

„V posledních několika tisíci letech byla dualita světla/temnoty zkušeností, kterou jsme sem (na Zemi) přišli zažít. Ale nyní vstupujeme do nového paradigmatu a všechna tato dualita světla/temnoty, která je stále ve světě, už není tím, co máme prožívat. Kdyby tomu tak bylo, nesdíleli bychom poselství posílení (empowerment) s druhými, nepodporovali bychom se. Bolest nikdy nikoho nic nenaučila, je to jednoduše červený hadr, který ukazuje, že je něco špatně. Nesmírná krutost, kterou mnoho bytostí světla zažilo na této planetě z rukou druhých, není o karmickém dluhu nebo výukových lekcích. Je to o snaze snížit jejich vibraci. Je utrpení učitelem? NE. Cokoli co snižuje naši vibraci, je jednoduše zde, aby snížilo naši vibraci. Copak si nemyslíte, že všechny ty věci, které jste se naučili skrze bolest, byste se naučili mnohem rychleji skrze lásku a soucítění? Jinými slovy: Kdybyste chtěli něco naučit dítě, jak byste to přirozeně dělali – s láskou a soucítěním, nebo se zraňováním? Nechme za sebou naši „bolest – učitelku“ a pohněme se vpřed s těmi, se kterými rezonujeme na naší nejvyšší vibraci. Láska je přirozená a nejrychlejší cesta učení.“

Tereza Dubinová k tomu dodává:

„Podle mne je to úplná revoluce – a právě že nám to rozbíjí staletý stereotyp. Vnímali jsme dříve bolest jako učitelku, dávalo aspoň nějaký smysl naší bolesti, našim tragickým životům .

Problém je, že tím ji udržujeme v našem poli. A ten smysl jí přisuzujeme zpětně až my, abychom se nezbláznili, že prostě smysl nemá.Takže je to opravdu sebezáchovný mechanismus. Jenomže přesně jak jsi napsala, už je přežitý v novém paradigmatu. Ve starém ať si to lidi dál užívají, ale v novém to jde jinak. A to je potřeba pochopit a nastavit se tak – tedy samozřejmě dobrovolně, kdo chce:-)

Mám klienty, kteří to krásně ukazují. Přijdou s tím, jak už nemůžou, jak pořád po nich systém jede, jsou vyšťavený, někdo je okradl, atd. Jakmile je postavím na lísteček (otočený, aby neviděli, co je na něm napsáno) „Dravci – zloději energie“, z většiny vypadne, že to potřebují. Tož tak.

Jen včera moje kamarádka a žena vědomá řekla, že to nepotřebuje, a když, tak jenom k pláči. Takže ta aspoň odhalila, že je to nějaký starý program „život je utrpení“ – táhli jsme na to i karty a vyšla Moira, to je tíha osudu, smutek ze života.“