Inspirativní rozhovor s Terezií Dubinovou nejen o knize KOŘENY ŽENSKÉ SPIRITUALITY.

Jak a proč Terezie knihu napsala, co její tvořivý proces provázelo, co ji trápilo a co bavilo.

Kdy a proč jsi začala psát knihu Kořeny ženské spirituality?

Pokud si dobře pamatuji, tak první impuls přišel v únoru v roce 2012, kdy jsem pracovala na víkendovém semináři v prostoru Shangrila v Bratislavě u kamarádky Renaty Krehelové. Byl to seminář na ženská témata, dělala jsem tehdy i své první konstelace. Byl to pro mě hodně silný zážitek. A zároveň s tím tématem, na kterém jsme s jinými ženami pracovaly, přišel jasný impuls, že už nemám objíždět zemi s přednáškami o ženské spiritualitě, ale že mám napsat knihu.

Tou dobou jsem měla za sebou už první knihu, „Ženy v bibli, ženy dnes“. Takže jsem věděla, že to není úplně jednoduchá věc, sednout, napsat za týden či za měsíc knížku. Zvláště s mým odpovědným přístupem. A také jsem věděla, že ta nová knížka má být jiná. Že opustím bezpečné prostředí akademických důkazů a odkazů a že se vydám na tenký led nových informací, z nichž některé jsou již akademickou prací doložené, ale mnoho z nich pochází i z jiných zdrojů, které věda dnes ještě neuznává jako hodnověrné. Takže mi došlo, že budu potřebovat odvahu, abych vystoupila z nějakých bezpečných hranic.

A jak ses cítila, když přišel tento impuls? Bylo to spíše „jéé, to je skvělé“ nebo naopak „hmm, to bude prácička“?

Vzhledem k tomu, že já se svojí intuicí řídím celý život, tak už mě to nepřekvapuje, že přijdou tyto impulsy. Víceméně vím, že nemá smysl před tím utíkat. Poznám, kdy to je opravdu nějaký důležitý úkol, který je mi poslán. A bylo by plýtvání energií se kvůli tomu rozčilovat, nebo si myslet, že před tím uteču.

A kdo byl první, s kým jsi sdílela svůj nápad napsat novou knihu?

Možná to byl manžel, protože to znamenalo, že budu jeho podporu potřebovat ještě víc než obvykle. Ono celé to období bylo pro mě náročné. Bylo to období mé uranské revoluce, kdy u každého člověka probíhají nějaké životní změny. Já jsem tenkrát dokonce i na rok šla na pracovní úřad. Nedá se říct, že bych nenašla práci, protože jsem ani žádné stálé zaměstnání nehledala. Ale ten způsob, jakým jsem si myslela, že se můžu uživit, prostě tehdy nefungoval. Takže to pro mě bylo tehdy takové náročné období, protože jsem zjistila, že s tím, jaký mám záměr, jakou mám vizi o své práci, se prostě neuživím.

Všechno se to tedy nějak sešlo, tento impuls, potom ty lekce pokory, kdy stojíte ve frontě se všemi jičínskými Romy na pracovním úřadě a váš doktorský titul je vám celkem nanic. A zároveň, jak se ta knihu uvnitř vás skládá, a hledání nakladatele, který by byl ochotný ji vydat. Když jsem konečně nakladatele našla, tak se ten proces tvoření zaseknul, a devět měsíců jsem čekala, než se znovu spustí. Zkrátka celý ten proces si žil vlastním životem Dnes, když se za tím ohlížím, tak mi přijde, že to třeba trvalo krátkou dobu, ale ve skutečnosti to  pomalu dozrávalo. Já jsem pomalá osoba, tak to tak vždycky pomalu dozrává.

Jak jsi vlastně dlouho Kořeny psala?

Když se uvolnit ten špunt, který trval devět měsíců, a kdy jsem měla pocit, že už ta kniha je někde hotová a jen čeká na to, až já dozraji, až já dosáhnu určité vibrace a budu schopná ji zhmotnit, tak potom už to trvalo jen asi pět měsíců. Vím, že jsem začala psát na jaře v roce 2013 v březnu. Někdy v srpnu jsem skončila. Na začátku září jsem ji odevzdávala nakladateli a v listopadu vyšla.

Potom to byl tedy už velice rychlý proces. Vypadá to, jako kdybys měla devítiměsíční těhotenství. Někteří autoři dokonce popisují, že si musí jakoby „odžít“ každé to téma, aby o něm byli schopni napsat. Cítila jsi to podobně?

Já vím, že to téma mám odžité v minulých životech, takže pro mě to spíš bylo o tom, jak tu zkušenost a to, co jsem měla předat, jak pro ni najít jazyk, jak najít  formu. Protože já si myslím, že  jestli mám nějaký dar, tak je to schopnost přeložit složité a komplikované věci z minulosti, duchovní věci, mystické věci,  do srozumitelného jazyka. I když někdo možná takový názor nemá. ????

Vím, že ty věci jsou někdy velmi těžko sdělitelné. A pro mě je velmi důležitý jazyk. Miluji český jazyk a záleží mi na tom, abych psala srozumitelně. Aby nešlo jen o intelektuální informaci. Proto do svých textů vkládám svoji osobní zkušenost, abych ukázala, že ty informace nejsou oddělené, není to nějaká oddělená teorie. Že je to opravdu něco, co žijeme ve svých životech. Pro mě to spíš bylo o tom, jak najít jazykovou formu, strukturu knihy, aby to téma bylo přístupné. A aby se dotklo nejen intelektu, ale i cítění, srdce.

A přicházela k tobě ta témata tak, jak jsou v knize,  nebo ti to chodilo na přeskáčku? Jak jsi vlastně pracovala s textem?

Dělala jsem si různé osnovy, které se proměňovaly. Ale základní kostra zůstala v podstatě stejná. Některá témata se pak sloučila do jedné kapitoly. Ale základní struktura se vykrystalizovala poměrně brzy. Také jsem měla štěstí, že díky přednáškám a díky práci na disertaci, kde jsem se věnovala ženským tématům v Hebrejské Bibli a starověké spiritualitě, tak už jsem měla akademicky zpracovaná ta témata. Takže šlo opravdu spíš o to, jak to přístupným jazykem předat.

Někdy vědkyně ve mně trpěla, protože jsem věděla, že nemůžu do té kapitoly napsat všechna fakta, protože jsem věděla, že by to nebylo k učtení.

Ještě bych ale mohla říct jednu zajímavost. Já jsem Blíženka a mám přesně živlově rozdělenou a vyváženou mužskou a ženskou polaritu. A velkým osobním vítězstvím pro můj život bylo, že se můj vnitřní muž a vnitřní žena respektují.

Dříve to tak nebylo, protože můj vnitřní muž, přísný intelektuál, hodně moji vnitřní ženu drtil. Ale pak se něco stalo, bylo tam mnoho snů a vnitřní práce, a oni k sobě našli cestu a jako kdyby jí ten vnitřní muž začal důvěřovat. Že její cítění, její intuice, je stejně hodnotná jako  akademická práce. A dnes bych řekla, že veškerá moje práce pochází právě z této vnitřní spolupráce mužského a ženského přístupu.

A je to podle mě i cesta, jak vyladit vztahy s muži ve vnějším světě. Najít rovnováhu mezi vnitřním rozumem, myslí, prací mysli. Protože my jsme v kultuře, která dává velký důraz na mysl, a zároveň dává i velký důraz na intuici a cítění. Proto je důležité to slaďovat v životě.

Děkuji. Když jsi na knize pracovala, dávala jsi někomu číst úryvky, nebo jsi cítila, že to má spíše být u tebe, ten text?

Ne, nedávala, a to z jednoho důvodu. Představte si, že máte miminko, které se zrovna narodilo a má ještě jedno očičko šejdrem, je celé takové pomačkané, a vy ho někomu ukážete a on vám řekne „no, to není moc povedené miminko“. Tak to samozřejmě nikdo nechce. Protože vy to miminko milujete a máte impuls ho chránit, vypiplávat a nechcete slyšet, že to není moc povedené miminko.

Já jsem zcela důvěřovala svému vnitřnímu vedení, takže v tomto jsem si byla jistá, že to bude dobré, ale že to chce svůj čas.

Je pravda, že jsem nabízela ilustrátorce, akademické malířce, Zuzce Kadlecové, že bych jí části kapitol posílala, aby se na ně mohla naladit a ty ilustrace, které připravovala pro knihu, dělat podle kapitol. A ona sama mi řekla, že nechce, že by ji to rušilo. Takže jsem jí poskytla pouze fotografický materiál k archeologickým nálezům a ona malovala částečně podle těchto fotografií a částečně podle intuice.

A to bylo fascinující, protože Zuzka je opravdu jedinečné médium, takže ona mi často přinesla obrázky, aniž četla tu kapitolu, přesně obrázky k danému tématu. Když jsem jí třeba poslala obrázek Lilith na destičce nalezené v Babylonii, tak aniž to věděla, že se rodí energie nové Lilith, tak mi přinesla dva obrázky. Jednak obrázek destičky ve svém jedinečném podání a potom druhý, kde řekla „No, tady mě vyšla, měla jsem pocit, že mám namalovat ještě jednu, že to je taková křehká, nevinná dívka“. Takže přesně vystihla tu novou Lilith, která se rodí tehdy, když si dokážeme zpracovat  zranění černé Lilith.

Takže tady se dá říct, že i ilustrátorka byla výborně napojená a že jsme byly v synergii a nebylo potřeba jí posílat text.

Ilustrace jsou krásné. Kdy vznikl nápad spolupracovat se Zuzkou a doplnit knihu ilustracemi?

Já jsem měla celkem praktickou úvahu, protože jsem věděla, že kdybychom dávaly do  knihy fotky archeologických vykopávek, o kterých kniha hovoří, například různých sošek, tak budeme řešit autorská práva a bude to mnohem komplikovanější a mnohem dražší. A Zuzka byla již dlouhá léta moje kamarádka a já nesmírně obdivuji její malířskou tvorbu, tak jsem ji požádala, jestli by nemohla ty fotografie překreslit. A byl to skvělý nápad. Protože ona, jak je intuitivní, tak k tomu vždy něco přidala. To bylo energeticky nesmírně posilující.

Třeba soška bohyně Afrodity bez rukou s hadem na stehně, která byla na obálce prvního vydání knihy. Tak Zuzka jí přidala motiv, který vypadá jako křídla. Takže ona nemá ruce, ale v podstatě je tam grafický motiv, který ji vibračně zvedá. Proto nevypadá jako nějaká chudinka bez rukou. A i barvami, které použila, vždy dané téma vyjasnila či projasnila. Proto jsem přesvědčená, že součástí léčivé síly této knihy jsou právě i Zuzčiny ilustrace, barvy, jež používá, jemná úprava, kterou často u předloh provedla.

Ano, ilustrace jsou velmi krásné. A co ti nejvíce pomáhalo, když jsi knihu psala? Já vím, že máš ráda přírodu. Jak jste spolu tu knihu spolutvořily?

V té době už jsme bydleli v našem domečku se zahradou pod Zebínem. Jinak mně nejvíce pomáhá být sama doma. Prostě potřebuji být sama doma, potřebuji se soustředit a potřebuji mít pocit, že mám dost času. Nesmí se na mě tlačit. Nesmím mít stres, velmi špatně ho snáším.

To je zajímavé, že říkáš „jsem pomalá“, přitom vlastně ta kniha potom ve finále vznikla velmi rychle. A to je možná proto, že já mám pocit, že když má člověk vytvořit něco skutečně ze sebe, tak potřebuje mít pocit neomezeného času. Že nemusí vůbec řešit, kdy, kde, kdo.

Přesně, přesně tak.

Ještě by mě zajímalo – v několika kapitolách jsou použity příběhy tvé rodiny, například příběhy dcer v souvislosti s menstruací. Jak tvoje dcery reagovaly na tvoji tvorbu a co říkaly tomu, že je zmíníš v knize? Věděly to?

Ony to nevěděly, ale jsou celkem zvyklé. Protože jejich maminka již od jejich dětství chodila do jejich školních tříd a měla tam přednášky o židovství. A tím, že jsem v našem malém městě známá, že se s kolegou angažujeme v občanském sdružení, tak jsou zvyklé, že třeba mluvím někde na veřejnosti. A jsou jinak založené, tyto věci je nezajímají, ani knížku nečetly. Ale cítím, že mě určitým způsobem chrání. Trošku to mají nastavené tak, že maminka je tak trochu… ne úplně snad podivínka, ale prostě jiná. A že je potřeba ji chránit, aby si o ní lidi nemysleli, že je blázen.

Já si vzpomínám, kdy jednou přišla starší dcera ze školy, kde měli říkat, čím jsou jejich rodiče. A ona zoufale přemýšlela, co řekne. Povídá mi:  „Kdybych jim řekla, že děláš horoskopy, tak si budou myslet, že jsi nějaký blázen.“  A bylo to moc hezké, jak to říkala. Ona to říkala stylem, kdy jsem si uvědomila, že o mě  pečuje. A mladší dcera povídá „já říkám, že je máma spisovatelka“. Úplně to z ní vystřelilo. A já jsem jim tenkrát řekla, že když budou mít s tímhle problém, ať říkají, že jsem lektorka, že to je takové neutrální slovo, pod kterým si nikdo nic nepředstaví. Jejich přístup mne nesmírně potěšil. Já osobně neřeším, co si o mně okolí myslí, prostě následuji svoji intuici a tam jdu. Ale pro  okolí to může být někdy těžko čitelné. Moc mě to dojalo, že moje dcerky takhle pečuji o moji image. ????

To je nádherná příhoda. Ještě se zeptám. Jaká byla tvoje vize s knihou, jaké jsi měla přání, aby ta kniha mohla, měla dělat, pro koho je určená? Jaké bylo tvé přání či sen, k čemu ta kniha bude sloužit?

Já jsem neměla žádné záchranářské ambice, prostě jsem následovala svoji intuici, ale zároveň jsem věděla, že je důležité, aby ty informace byly zhmotněné. Protože už když jsem studovala hebraistiku, tak mě fascinovalo, jak to že o tom, co jsme se dozvídali na přednáškách a při četbě původního textu Hebrejské Bible (křesťanského „Starého Zákona“), nikdo neví? Jak to že se o tom nemluví? Protože to úplně mění  naučený způsob vnímání spirituality, ve kterém jsme vyrostli. A cítila jsem až takovou svoji povinnost  informace šířit, protože jsem cítila, že jsou nesmírně pro nás, zvláště pro ženy, ale samozřejmě i pro muže, nesmírně povzbuzující v  hledání cesty, kde jsme se ztratili a k čemu se můžeme vrátit a v čem hledat  novou spiritualitu.

Takže jestli jsem měla nějakou vizi, tak to byla taková vize dostat  informace do světa, aby lidé neměli pocit, že nějaká stará spiritualita končí a my jsme tu necháni ve vzduchoprázdnu a není na co navázat. Protože to není pravda. Je na co navázat. Starověká spiritualita byla nesmírně vyspělá a vlastně skrze různé terapeutické techniky a celostní způsob vnímání světa  se k ní vracíme. Samozřejmě v jiné, vyšší oktávě, ale vracíme se k ní. Z mého pohledu vlastně posledních 2000 let, kdybychom se ptali, co přineslo, tak možná to negativní by převážilo to pozitivní. Jestli to byla nějaká zkušenost, tak spíše zkušenost, kudy cesta nevede.

Ale o tom, co bylo předtím, málokdo věděl. Tak mi přišlo, že když se vrátíme do doby před dvěma třemi tisíci lety, tak to pro nás, pro náš dnešní vývoj může být hodně inspirativní. Ukázat nám, co funguje, co nefunguje, kde jsme se odchýlili od vnitřní moudrosti.

Ty jsi zmínila Hebrejskou Bibli. Izrael miluješ a hodně z něj, nebo z židovské kultury čerpáš. V čem tě to tolik fascinuje, v čem ti to bylo inspirací při tvorbě knihy a v čem vidíš pro dnešní dobu důležitost, abychom znovu objevili tuto kulturu?

Pro mě je židovství fascinující svojí hloubkou a že se nebojí držet celistvost. Pro ně je Bůh Jedno, jak říkají i ve Vyznání víry. Neštěpí dobro a zlo, světlo a temnotu, ale učí se s tou temnotou, která v každém člověku je, zacházet. Tím úkolem je naučit se kultivovat vnitřní temnotu, nestrkat ji pod koberec, neříkat, že za ni může ďábel a prostě potřebujeme ji potlačit. Nepotlačovat, ale kultivovat.

Čili pro mě to je psychologicky nesmírně moudré. Hebrejský jazyk je multivýznamový, má mnoho vrstev, jako například sanskrt. Ty jazyky byly mantrické, vlastně rezonovaly několika vrstvami a tím zachovávaly  otevřenost.

Jak říkají dnešní feministické teoložky a aktivistky, že se potřebujeme naučit myslet stylem scelujícím, propojujícím: JAK, TAK I. Protože patriarchální myšlení bylo hodně štěpící – BUĎ, ANEBO. Platí buď jedno, nebo druhé. A hebrejský jazyk je fascinující tím, že zachovává ještě toto scelující myšlení: „Může to být takhle, ale může to být také takhle.“

To bylo třeba to slovo pro DECH, které jsi použila v knize, jež může znamenat dech i duch.

Ano, přesně, tato propojující cesta neodštěpuje člověka od božství. Nedělá z něho toho nebohého červa na ošklivé zemi, kde se lopotí. Ale on zůstává v síti veškerého života a má mnoho možností. Dnes bychom řekli kvantových možností v přítomném okamžiku, kam se vydat dál, a všechny jsou v pořádku.

Starověké židovské myšlení je zároveň velmi moderní. Ke spoustě pohledů židovské mystiky kabaly dnes například dospívají kvantoví vědci. Třeba kabala říkala, že „zázrak je v očích toho, kdo se dívá“, že způsob, jakým se díváme na věc, je aktivní, že to není jenom, že pasivně spočineme ně nějakém předmětu. To je přesně to, co se my dnes učíme v kvantové fyzice. My vlastně tvoříme realitu způsobem, jakým se díváme na svět, jakým ho vnímáme, jak jsme nastaveni, jaký máme filtr, skrze který se díváme. Takže je to pro mě nesmírně inspirativní.

A ty víš, že chystám novou knížku, a že čerpám z rozhovorů s Izraelci. Samozřejmě nejsem naivní. Znám tu vysokou cenu, kterou platí, znám i izraelsko-palestinský konflikt velmi dobře. Ale zároveň to, co mě fascinuje, je  schopnost Izraelců ve velmi náročných podmínkách žít, tvořit a neustále hledat  cestu k harmonizaci, ke smíření. A pracovat s tím obrovským traumatem, které mají. Což my Evropané bychom měli chápat více než kdo jiný. Protože to trauma vzniklo především tady v křesťanských zemích.

Takže vlastně Kořeny byly nebo jsou knihou, která nás propojuje a napojuje na starověkou moudrost a vlastně nám dává jistotu, že je na co navazovat a o co se opřít. A tak kniha nová, kterou připravuješ, je tedy pohled na to, jak by to mohlo být, nebo co nás čeká, co přichází?

Spíš bych řekla, že je to kniha o tom, jak lidé, kteří jsou v krizové situaci, dokážou navzdory tomu tvořit, a to může být inspirativní i pro nás tady v Čechách. Tedy, jak si poradit s tou extrémně náročnou situací. Protože všichni v současné době procházíme nějako transformační náročnou situací. A Židé a Izraelci mají v tomto náskok, protože oni náročnou situací procházejí dva tisíce let. Mě zajímají hlavně tvořiví lidé – umělci, aktivisté, duchovně založení lidé –,  tak je to pro mě hodně zajímavé, jak si dokážou poradit. Jakou mají pevnou vůli, jakou mají odvahu poradit si s  náročnou situací, ve které se nacházejí.

A ještě někdo by mohl říct, že oni si vybrali být v té náročné situaci. Protože přestěhovat se do Izraele je určitě, řekněme, odvážná a silná volba. Takže proč by nás to mělo vlastně zajímat? Často slyším názory, že v Čechách máme také hodně tvořivých lidí, lidé se probouzí. Proto by mě zajímalo, jak to vnímáš ty. Co to je to, co my tady nemáme a co tvoje kniha bude zprostředkovávat?

Já si myslím, že mezi Českem a Izraelem je nějaké specifické pouto. My jsme také malý národ, také jsme si hodně zkusili, také se bráníme humorem a slovem, také milujeme knihy. To není samozřejmé,  láska ke knihám a ke studiu. A máme prostě pochopení pro sebe, protože víme, jaké to je nebýt pány svého osudu.

To, pro co si já do Izraele jezdím, samozřejmě kromě slunce a výborného jídla, je obrovská vůle a odvaha věci měnit. Mě fascinuje izraelská občanská společnost, protože oni nečekají, až za ně  věci udělá stát. Oni mají opravdu naučené, že když je nějaký problém, tak ho začnou řešit sami. Že vystoupí, že jsou velmi občansky aktivní a nepadají do role oběti a chopí se sami  řešení. Tak to myslím, že v naší postkomunistické realitě je pro nás hodně inspirativní. Protože, jak jsi jednou sama říkala, my bychom tady potřebovali více ohně, více odvahy. Tak to je přesně to, co Izraelcům nechybí.

Ano, to je pravda. Co mě na nic fascinovalo byla chuť a nezdolnost a tah na branku. Jak říkala jedna ta žena, se kterou jsme dělaly na jaře v Izraeli rozhovor: „Když mám problém, tak ho řeším.“

Přesně tak.

Nezametám ho pod koberec a netvářím se, že neexistuje.

A to řekla matka pěti dětí, že jo, která by měla dost už jen tím, že by byla doma a starala se o těch pět dětí….

Moc děkuji za povídání a rozhovor. A těšíme se na novou knihu, až miminko dozraje.

 Moc děkuji za povídání a rozhovor. A těšíme se na novou knihu, až miminko dozraje.

Mgr. Monika Tomíčková, nakladatelka, kolegyně a kamarádka