Kvalita života je záležitost velmi subjektivní. Jeden může žít v luxusu a brát antidepresiva, druhý se potýkat s vážnou chorobou, ale radovat se z každého dobře stráveného dne. I proto nemám ráda, když dělíme lidi na zvýhodněný – znevýhodněný, chudý – bohatý, diskriminovaný – nediskriminovaný. Zdá se, že naše doba je posedlá rozdělováním lidí do skupin, peněz do rozpočtů a tělesných či duševních potíží do diagnóz.

Mám kamarádku, která před mnoha lety onemocněla vážnou, podle lékařů nevyléčitelnou chorobou. Je to cystická fibróza. Dlouho jsem to nevěděla, je velmi opatrná, komu o nemoci řekne a komu ne. Nechová se totiž „standardně“, u lékaře tráví minimum času, v práci nechce zvýhodnění a nevyužívá služeb podpůrné skupiny ani neziskové organizace. Možná podvědomě chce žít obyčejný normální život, i když by mohla být považována za „znevýhodněnou“ nebo „postiženou“ osobu a užívat „výhody“. To ale přesně nechce. Za svůj život vzala zodpovědnost, i když ví, že to není zadarmo. Znamená to nevymlouvat se na nemoc, když má blbou náladu. Každý den se hýbat, dělat něco pro to, aby byla v pohodě. Ví totiž, že to všechno má vliv na její stav.

Jiná blízká osoba se mi kdysi svěřila, že jí zemřela maminka, když byla malá, protloukala se pak s tátou, který o ni nejevil moc zájem, jak se dalo. Od výplaty k výplatě, ve škole se jí posmívali kvůli oblečení i jiným věcem. Kam by asi patřila dnes? Je tam jasné sociální znevýhodnění, citová deprivace hodná péče psychologa, šikana a možná by se našla i dyskalkulie nebo jiná porucha učení. Dnes normálně funguje, má děti, práci, rodinu. Je to přesto nebo proto, že nebyla zařazena do žádné zvláštní skupiny?

Jako třetí příklad využiji svoji maminku. Doufám, že se nebude zlobit. Je v důchodu, tedy důchodkyně nebo moderně senior. Už před několika lety začala hřímat, jak společnost na staré nemyslí, jak to mají těžké a podobně. Letos na jaře její stesky skončily. Šla totiž do důchodu a … náramně si ho užívá. Nemusí vstávat, může konečně trávit svůj čas, jak chce, nikdo jí neříká, co má a nemá dělat. Jsou tedy starší lidé opravdu znevýhodněni svým věkem? Vím, naše společnost posedlá kultem mládí a výkonností, se někdy dívá na „staré“ svrchu. Ale to je problém zase jiný.

Nechci tady zpochybňovat obtížnou sociální situaci některých lidí, spíše se zamyslet. V těžké situaci totiž může být kdokoliv bez ohledu na věk, barvu pleti, vyznání a tak dále. Mým záměrem není posuzovat, co by měl kdo dělat nebo jak se chovat. Zamýšlím se tu nad slovy a tím, co znamenají, co vyjadřují. Jakmile totiž něco nebo někoho někam zařadíme, zcela automaticky vytváříme určitý předpoklad nebo filtr, přes který to něco nebo toho někoho vnímáme. Označíme-li tedy někoho slovem „znevýhodněný“, téměř automaticky nás to vede k tomu, abychom mu tento jeho „stav“ kompenzovali, tedy ho zvýhodnili. Trochu začarovaný kruh, zdá se…

Dnes jsem na přednášce slyšela závěry jednoho výzkumu, který porovnával pocit štěstí lidí, kteří vyhráli v loterii a těch, kteří se následkem úrazu dostali na vozíček. Výsledky byly šokující. Na začátku hodnotili ti, jenž vyhráli, svůj život jako nadprůměrně kvalitní, zatímco lidé po úraze jako velmi nekvalitní. Nůžky se hodně rozevřely. Ale lidský tvor má úžasnou schopnost adaptace. Zvykne si po nějaké době na cokoliv, ať už mu to přináší slast nebo strast. Již po půl roce hodnotily obě skupiny svoji svůj pocit štěstí shodně, na stejné úrovni. Lidé na vozíku dokonce o něco lépe…

Zkusme malý experiment. Pojďme se teď chvíli považovat za „životem zvýhodněné“, i když nám ráno ujede tramvaj, v práci se pohádáme s kolegou nebo doma s rebelujícím puberťákem. Když bude náš šálek častěji poloplný, místo poloprázdný, bude nám i těm okolo nás lehčeji a možná to, co jsme považovali původně za nevýhodu, se stane naší výhodou…

Zdroj: https://tomickova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=434603